Někdy mi to už je úplně jedno. Už se nestarám o to, jestli se ráno probudím, nebo ne. Nechce se mi žít. Ne tady. Ne teď. Čím víc jsem mezi vámi, tím je to horší. Lži, hry, nesmysly a podvody. Už je cítím na každém rohu a nevím, co je pravda. Moje pravda už se ztotožnila s tím okolo. Jsem jeden z vás. Lži, požitky, hnus. Jsem už jen pouhé zvíře, které se adaptovalo. Konformismus, který si uvědomuji. Uvědomuji, že takový nechci být, že se mi to hnusí. Nejsem však schopen se vám vzepřít a jít si svou cestou. Snažil jsem se bojovat, ale po čase jsem zjistil, že můj hlas je jak bzučení mouchy. Něco, co je otravné pro vás a po čase to bylo otravné už i pro mě. Proto mi už je všechno jedno. Vídím kolem sebe i v sobě zkaženost. Moc emocí přemáhající myšlení. Temnota, strach, osamění. Jsem čím dál tím více osamělý a při snaze se hnusím sám sobě za své choutky, ústupky a schopnost si rozumově odůvodnit téměř cokoliv.“ Svou zvířecí logikou. Nebaví mě to a vy mě taky nebavíte. Hry na přátele, hry na kamarádství, hry na solidaritu, které následují pomluvy a vychloubání se. Altruismus neexistuje. Vše děláme pouze proto, abychom přežili. Chci pryč. Pryč z toho každodenního řešení absolutních sraček. Nechci slyšet, co si kdo chcete koupit na vánoce. Sami sobě. A pak mi to ještě racionálně zdůvodňovat a čekat na to, až vám řeknu, že to je prostě hustý a pokusit se mi tím pokurvit náladu, že vy budete mít něco, co chci já a vy to vlastně vůbec nepotřebujete. A já to vlastně taky vůbec nepotřebuju, ale určitě bych se cejtil dobře, kdybych se vám s tím mohl pochlubit. Čekal bych na ten závistivej pohled a dělalo by mi to dobře. A cejtil bych se, že jsem lepší jak vy, že jsem něco víc. Ale víte co? Já jsem hovno. No a co jste vy? Pro mě ještě větší. Asi proto jsem si vytvořil teorii, kde neexistujete a jsem tam jenom já, jakožto střed vesmíru. Je mi ze mě špatně a neustále si říkám, že to je kvůli vám. No možná taky, ale pramení to zevnitř. Co mi zbývá? Koupit si lahev, krabičku, ubalit si špeka a vymrdat se na svoje okolí. Z něčeho takovýho je mi ale taky blbě, protože bych lhal akorát sám sobě. Lžu sám sobě. Stejně jako ostatní bych se opil, cejtil bych ty gravitační vlivy, myslel si jak je svět krásnej s vyšší hladinou neurotransmiterů a pak si poblil kalhoty. Ale cejtil bych se dobře. A nacpal bych se kuřetem z Kentucky a zase by mi bylo dobře. A šel bych za nějakou holkou a nakecal jí jak jsem hustodémonsky krutopřísnej, abych se s ní párkrát vyspal a pak už jen doufal, že to skončí – co nejdřív, protože už mi leze krkem. A šel bych a ukecal vás, že to, co prodávám je to nejlepší na trhu, a že koupí něčeho takovýho můžete jen vydělat. Jó, to bych se cejtil zase skvěle, jelikož bych věděl, že jste úplný dementi a já jsem ten nejlepší s kupou peněz, velkým barákem a ženskou, která mi šeptá do ouška, že mě miluje, a že když jí koupím nový diamantový hodinky, tak mě bude mít ještě radši. Ale co to sakra je? Já tohle nechci, a když to nechci, tak vy zase nechcete mě. Proto mi to už je jedno a proto se už nestarám, co mi přinese zítřek. Dělejte si, co chce pro uspokojení svejch choutek, ale mě z toho vynechte.