K lezení jako takovému jsem se dostal tak, že jsem před dvěma lety dostal od přátel nabídku, zda s nimi nechci jet do skal. S vidinou toho, že alespoň budu v přírodě, lehnu si a budu si číst, přičemž mě u toho nikdo nebude otravovat jsem se hned rozhodl, že pojedu, avšak – jak už to tak bývá – moje předpoklady pokojného výletu do přírody nevyšly až tak jak jsem očekával. Došli jsme ke skále, rozložím si karimatku, lehám si, otevírám knížku a kamarád “Co jako děláš?”Říkám mu, že jdu číst. “Nejdeš, jdeš lízt”. Dostal jsem sedák, uvázali si mě jak pejska a už nešlo couvnout, tak jsem lezl. Wow a bylo to super! Tu knížku jsem už ten výlet neotevřel, protože jsem na to neměl sílu a hned jsem usnul kdekoliv byla možnost – na prohlídce skal v trávě, nebo na cestě autobusem hned pokaždé, co mě probral nějaký větší výmol na silnici. Není to tak, že jsem na tom byl s kondicí špatně, jelikož jsem vždy dělal nějaký sport, ale je to zatím jediný sport, kde jsem byl po půlhodině vysílený.

Jako každá přednáška o něčem, co se nějak jmenuje je vhodné začít definicí, avšak v případě horolezectví není definice přímo vymezena, jelikož horolezectví zahrnuje spoustu disciplín, které mají jako společný prvek snad jen podobné pohyby při postupu ve vertikálním terénu. Nyní bych rád tyto disciplíny vyjmenoval a stručně charakterizoval.

První pokusy většinou začínají na umělých stěnách, které mohou být vně, nebo uvnitř budovy. Na těchto stěnách se používají barevné kameny různých typů a velikostí. Barvami se vyznačují cesty, kterými lezec leze a tvary a velikosti svým způsobem předem definují způsob úchytu. Nenechte se však zmást tím, že se zde začíná. Mnohé cesty a chyty jsou velmi obtížné a vyžadují velkou fyzickou zdatnost a koordinaci pohybů. Vyšší stěny se lezou s jištěním, avšak existují stěny nižší, kde se leze bez jištění a padá se do duchny. Tomuto stylu lezení se říká bouldering, který se však neomezuje pouze na stěny umělé, ale lze tímto stylem lézt i nižší stěny přírodní. Dalšími odvětvími horolezectví je sportovní lezení, o kterém se podrobněji zmíním dále, potom tzv. Bigwall lezení, kde se jedná o lezení až vícedenních cest na skalách, ledovcové lezení s mačkami a cepíny, výškové horolezectví, kde je potřeba řešit problémy jako snížený tlak, nedostatek kyslíku a s tím spojenou výškovou nemocí, či např. bouldering, kde se leze po budovách či mostech.

Nyní bych vám chtěl říct něco k disciplínám, které se mě týkají. Jsou jimi bouldering a sportovní lezení.

Stejně tak jako na stěnách, tak i na přírodních skalách se používají speciální lezecké boty – lezky (lezečky). Leze se s jištěním partnera, který pro jištění používá tzv. osmu(která se na umělých stěnách dnes již moc nepoužívá, jelikož mírně prokluzuje), nebo tzv. kyblík. Osma, nebo kyblík jsou upnuty k sedacímu úvazku jistícího, který dotahuje lano, na kterém je uvázán lezec. Lezec se v průběhu výstupu jistí pomocí jistícího kruhu, nebo hodin a tzv. expresky. Je vám jistě jasné že když lezec spadne z výšky a jištění má šikmo pod sebou, tak že se nějaká ta odřenina udělá :D.

U nás se leze nejčastěji na stěnách pískovcových v Teplicko-adršpašských skalách, kde je téměr na každé skále nějaká, či více cest různých obtížností. Obtížnost se hodnotí v různých stupnicích, kde u nás nejpoužívanější je stupnice UIAA, kde stupeň I se hodnotí jako lehký, IV Těžký, VII mimořádně težký a a nejvyšší stupeň XI, kde je potřeba dokonalé zvládnutí techniky, ideální podmínky (vnější – jelikož se nedá lézt za jakéhokoliv počasí – sucho, S, J, stěny i psychické) a taktéž je potřeba naprosté soustředění na výkon. Mezi další stupnice patří západoalpská, americká či runoutová stupnice, která hodnotí nebezpečnost a psychickou náročnost výstupu, na kterou bych se chtěl dále zaměřit.

Ve skalalách jsem potkal mnoho přátel a na prvním rohu také všudypřítomný strach. Lézt na skále je takovým mentálním cvičením. Pokus o překonání strachu. Oni totiž lidé, které potkáte na stěně nejsou na první pohled nijak zvláštní. Nejsou to takoví ti „kulturisté“ s kupou svalové hmoty a přesto lezou lehce jako by šli po zemi. Technika i síla jsou samozřejmě potřeba, ale jedna z dalších věcí je víra ve vlastní tělo, víra v sebe. Protože pokud nevěříte tomu, že něco takového můžete překonat, tak hodně rychle skončíte. 

Toto léto jsem byl v Adršpašškých skalách a přijeli tam přátelé mých přátel, aby si zkusili, co to lezení vlastně obnáší. Pro mě to byla také výzva, jelikož jsem je tak nějak dostal na starost a zkusil jsem si tak roli prvolezce, kdy lezec leze po první jistící kruh bez jištění, aby vytáhl lano. Člověk si v takové chvíli musí být jistý tím, že když udělá krok, tak nespadne, jelikož by to mohlo mít nemilé následky. Najednou si člověk už není tak jistý a hlídá si každý krok. Cesta úrovně IV se potom jeví jako cesta úrovně VII.

Holka, kterou jsem dostal na starost měla opravdu velký strach, ale stejně tak jako mi pomáhali mí kamarádi, pomohl jsem i já jí. Začala se vymlouvat na každou druhou věc jen kvůli tomu, že se jednom místě zasekla a chtěla spustit dolů, tak jsem ji řekl, že ji dolů prostě nespustím a že to musí vylézt. Po dalších 10 minutách výmluv se naštvala, vylezla to a pak druhý den už lezla mnohem jistěji a troufla si na mnohem těžší cesty.

Strach je důvod, proč jsem se zaměřil na horolezectví, protože stejně tak jak tomu je tady, tak je tomu v přednesu. Pokud si nebudete jisti sami sebou a budete neustále přemýšlet o tom, jestli to, co říkáte je to správné, budete přemýšlet nad tím jak vypadáte, budete se zabývat tím jak se pohybovat, tak tím spíš to bude vypadat mnohem hůř, než jste původně zamýšleli. Proto hledejte věci, ze kterých máte strach a překonávejte je. Nemusí to být nic riskantního. Krůček po krůčku. Někdo může mít třeba strach z toho, že vyjde ven a hned na něj skočí tisíce různých virů, a proto radši nikam ani nejde…jděte ven jen kvůli tomu, že se toho bojíte. Najděte to čeho se bojíte a analyzujte to. Postavte se tomu a budete silnější.