Vzpomínám si na svůj první fotoaparát. Byl celý kovový a oproti ostatním fotoaparátům měl páčku, časovátko, různá kolečka a věcičku, co měří světlo. Neměl žádný obal, takže ho člověk musel nosit neustále v ruce, a když už ho do toho batohu dal, tak musel dávat opravdu pozor, aby se mu něco nestalo. Vzpomínám si, jak jsem zkoumal krásné odrazy na čočkách. A co to teprve bylo za nádheru,  když jsem zjistil, že je možné ty čočky odšroubovat a dívat se skrze ně! Doma jsme měli ještě jeden plastový fotoaparát, ale s tím to nebyla taková sranda – zmáčknout a bylo to. Byl lehký, skladný a fotky z něj byly pěkné. Byly všechny ale takové stejné. Ze Zenitu, jak mu táta říkával, byla naopak každá fotka trochu jiná. Ne všechny byly podařené, avšak některé z nich měly své kouzlo. Obličeje z vystupujícího rozmazaného pozadí, lidé v pohybu a moje malá sestřička, kterou jsem donutil pózovat na spacáku. Nevěděl jsem, jaký je ve fotoaparátech rozdíl, ale když jsem jel na výlet, tak jsem pokaždé sáhnul po Zenitu. S postupem času se začaly objevovat digitální fotoaparáty, ze kterých jsem byl nadšený a musel jsem jeden z nich mít. Když už jsem ve svých třinácti letech ušetřil peníze na ten nejlevnější digitál z inzertního letáku, přišel táta domů a řekl mi, že se na něj ptal v práci. “Jsou to vyhozené peníze.” řekl. Tak moc jsem ho chtěl! Nakonec jsem si ho ale nekoupil a už jsem potom ani moc nefotil – neměl jsem totiž digitál a na film to v tu chvíli “nemělo cenu”. Přišly jiné zájmy a Zenit ležel ve skříni.

Sestřička na spacáku

Bylo tomu koncem léta. Jasně modrá obloha a načervenalé světlo zapadajícího slunce. Ležel jsem u přítelkyně na terase a přemýšlel jsem o životě, lidech, práci a ideálech. Znal jsem jejího kamaráda, Luboše, už delší dobu a věděl jsem o něm, že se vášnivě věnuje fotografii. Luboš je taková nadpřirozená osoba. Přivezl jsem mu Praktiku, kterou jsem měl doma po tom, co mi zemřel děda. Dlouho jsem neviděl u člověka takové nadšení. Pořád tu Praktiku zkoumal a jakmile s ním někdo chtěl mluvit, tak se jejich rozhovor stejně po chvilce přesunul k Praktice. Přišel za mnou. Začal mi ukazovat co je co, povídal o tom, co se s tím dá dělat a tak vůbec. To nadšení! Náš rozhovor skončil snad až za dvě hodiny. To už jsem musel odjíždět domů. Cítil jsem se jako osvícený. To, co mi řekl, šlo do hloubky. Zanechalo to ve mě silný pocit, který mě nutil přemýšlet. Spojoval jsem útržky ve větší celky. Aktivně jsem hledal jádro věci, až jsem našel pocity.

Lavička v parku

Netrvalo to dlouho a pořídil jsem si kinofilmovou zrcadlovku. Svůj volný čas, tedy vlastně i ten, který bych měl věnovat práci, jsem věnoval zkoumání fotek mistrů, četbě článků a procházení knih. Chodil jsem ven a díval jsem se kolem sebe. Nosil jsem fotoaparát neustále s sebou, ale nikam jsem nespěchal – o každé fotografii jsem přemýšlel. Snažil jsem se cítit své okolí. Hledat úhel pohledu, který nejlépe vyjádří pocit, který chci předat. Hledat objekty fotografie a manipulovat s nimi. Vybírat světlo, barvy, textury. Hledat výrazy v obličeji člověka. Sledovat způsob, jakým se světlo rozkládá na různých typech povrchu. Sledovat procesy lidské činnosti a nalézat v nich to, co vyjadřuje samotnou jejich podstatu. Dívat se. Sledovat. Přemýšlet. Proces, který jsem nastartoval vedl k tomu, že mi mé okolí přinášelo neustále nové poznatky. Ve fotografii již nadále nebylo v mých silách zohledňovat všechny proměnné. Zahodil jsem logiku a dal jsem prostor intuici.

Stará klika

Ve stejnou dobu jsem se věnoval divadlu, zpěvu, hře na klavír a kreslení a byla to právě fotografie, která mi umožnila všechno propojit. Cítit pocit ze své řeči a pohybu, cítit sladěnost jednotlivých nástrojů a pocit, který vyjadřuje nakreslený obličej. To všechno mi fotografie umožnila pojmenovat. S postupem času začínám rozpoznávat jemnější nuance a začínám nacházet krásu. Krásu, kterážto je ideou souladu. Stejně jako ideje, jsou i duše věčné a nesmrtelné, avšak sestupují dočasně do lidí. Dík svému rozumu dlí duše v říši idejí, avšak vznětlivostí a žádostivostí jsou strhovány k zemi a poutány za trest tělem. Pak bývají nešťastné, neboť postrádají ztracený ráj – moudro, spravedlnost či dobro svým tělesným zrakem nespatřují. Výjimkou je krása, připomínka čehosi dokonalého. Zbožštění krásy je projevem lásky k dokonalosti, k ideálům. Rozpomínání se na svět idejí, ve kterém přebývala naše duše.

Zastavit se, nechat působit, vnímat.