Úvod

Friedrich August von Hayek publikoval v letech 1941-44 dva eseje, ve kterých podrobuje ostré kritice pozitivismus, resp. scientistický přístup k poznávání společenských jevů. V roce 1951 Hayek vydává navazující studii, která upozorňuje na podobnost Hegelova a Comtova pojetí společenského vývoje. V roce 1952 pak v USA vychází kniha The Counter-Revolution of Science, jež se pod názvem Kontrarevoluce vědy dočkala českého překladu v roce 1995, a která zahrnuje výše zmíněné časopisecké studie do jednoho uceleného projektu. Hayek v této práci také navazuje na svou práci z roku 1944, The Road to Serfdom (Cesta do otroctví), která má být výzvou pro Američany, aby nekoketovali s ideály socialismu, jelikož, jak praví Hayek, všechny formy socialismu vedou nutně  a logicky k nesvobodě, k otroctví jako k zákonitému důsledku nastolení plánované organizace1.

Principy pravého poznání

To, oč Hayekovi šlo, bylo především důsledné uplatňování principu metodologického individualismu, podle něhož jsou společenské vědy zkoumáním průběhu a výsledků lidské činnosti, která je vždy aktivitou jednotlivců. Cílem zkoumání se tak u něj stává jednotlivec a nikoliv chování abstraktních společenských celků či kolektivů. Hayek zastává rovněž princip ekonomického subjektivismu, který říká, že hodnota existuje pouze v očích vlastníka, a že ten, kdo volí, je pouze jednotlivec, který tak číní na základě svých individuálních zájmů a preferencí.

“Žádná věc nemá hodnotu sama o sobě, neboť má pouze tu hodnotu, kterou jí připisují konkrétní lidé.”1

FIlosofické základy pojetí společnosti

Hayek útočí proti představám centrálně plánovaného státního celku, který považoval za nejvěší hrozbu pro další existenci moderního světa. Tento útvar předpokládá společný cíl snažení velkého počtu lidí. Explicitní cíl snažení však společnost nemá, je tedy potom vytvářen uměle někým, kdo o sobě tvrdí, že akumuloval všechny vědomosti a je tedy schopen racionálně takovýto cíl určit a následně mu podřídit chování všech lidí. Cíle však má každý jednotlivec vlastní. Takové státní zřízení nutně vede k nesvobodě a diktatuře. Plány následují centrální vizi, která přesně to, co lidé potřebují – vidí do hlavy všem a všem dokáže v jejich přáních vyhovět. Takové státní zřízení ignoruje spontánní řád trhu, který sám určuje co je v daný moment potřeba a také pravidla, která jsou předávána tradicí, ničí je a nahrazuje je novými, “racionálně” vytvořenými pravidly. Ignoruje tak tisíciletí spontánního vývoje, který v daných dobách pravidla podrobil selekčnímu tlaku, aby se ukázalo, zda jsou tato pravidla užitečná. Pochopení informační nedostatečnosti člověka je jednou z Hayekových klíčových myšlenek. Hayek má velmi liberální názory a tvrdí, že napětí je ve státním zřízení vyvoláváno nedostatečným omezením státní moci a intervencemi trhů. Tržní řád dle něj nespočívá na společných účelech, nýbrž na reciprocitě, to jest na smiřování různých účelů k vzájemnému prospěchu účastníků.

Svoboda

Jak již bylo řečeno, plánované hospodářství státu vede nutně k nesvobodě a donucování za dosažení vytyčených cílů. Plánované hospodářství vede k tvorbě byrokratického aparátu, který ve své podstatě znemožňuje efektivní využívání praktických poznatků jednotlivců. Svoboda musí být vždy svobodou jednotlivce. Takové svobody lze dosáhnout pouze omezením státní moci. Svobodu Hayek chápe jako nutnou podmínku k správnému fungování společnosti. Svoboda zaručuje určitou privátní sféru jednotlivce, do které ostatní nemohou zasahovat. Z hlediska liberalismu je dobrou společností ta, v níž je pravděpodobné, že šance kohokoliv náhodně vybraného budou co možná největší. Svobodu Hayek neodvozuje z a priori absolutních mravních hodnot, ale především z jejího funkčního významu pro vzájmenou kooperaci lidí, z její užitečnosti pro člověka. Svoboda tak pro jednotlivce vytváří prostředí, ve kterém může experimentovat s novými nápady a možnostmi, a i když mnohé z nich nemusí být přínosem, nikdy dopředu nemůžeme vědět, které budou cenné a kolik jich bude úspěšných. Svoboda jednotlivců je nutným předpokladem tvořivosti, která nemůže existovat v plánované společnosti, která předpokládá předem stanovený cíl.

Scientismus a metodika společenských věd

V první části Kontrarevoluce vědy se Hayek snaží poukázat na problémy společenských věd a metodiky, kterých vědy využívají. Je zde podána kritika postoje označovaného jako scientismus. Novověká přírodní věda s sebou nese odproštění od antropomorfních interpretací jevů, zkoumá přírodu tak, jaká je sama o sobě a kvantitativně vymezuje jevy a vztahy mezi nimi. Tím, že se tento přístup osvědčil při rozvoji nových technologií, stal se značně populárním a přístupy přírodních věd se začaly přenášet i na pole společenských věd – na pole zkoumání člověka a společnosti. Společenské vědy mechanicky a nekriticky aplikovaly myšlenkové návyky přírodních věd do oblastí, které jsou od nich odlišné. Jejich cílem je člověka a společnost nejen vědecky poznat, ale i projektovat, plánovat a řídit. Hayek ukazuje, že tento přístup je iluzí a zavádí poznání do slepé uličky. Mezi přírodními vědami a společenskými vědami je zásadní rozdíl v povaze jejich předmětů. Společenské vědy se – na rozdíl od věd přírodních – zabývají cílevědomými činnostmi člověka a jeho jednáním, které je založeno na subjektivním hodnocení a subjektivní volbě. Východiskem zkoumání společenských věd musí proto být především projevy individuálního vědomí. Společnost je komplexním jevem a tím se liší od jednoduchých modelů přírodních věd. Každý jednotlivec je součástí tohoto komplexního jevu a je sám komplexním jevem, jehož chování a vývoj nelze přesně a do detailu předvídat. Přírodní vědy vycházejí ve svém zkoumání z analýzy celků a jejich úkolem je především kriticky přehodnotit naše předvědecké pojmy tvořené na základě smyslových zkušeností. Společenské vědy se zabývají tím, jaký mají pro člověka věci význam a jak ho motivují k činnosti a také tím, jak člověk, ovlivněný svým vlastním viděním světa a svými koncepty, tvoří jiný svět, jehož je sám součástí. Zabývají se činnostmi, vzhledem k nimž lze o člověku říct, že si vybírá mezi různými možnými cestami, které se mu otevírají, a zde je situace podstatně odlišná. Postup společenských věd je založen na tom, že ostatní lidé zpravidla klasifikují své smyslové počitky tak jako my sami (tato klasifikace zdá se býti z pohledu evoluce velice pragmatická) a my tak můžeme poznávat skrze to, co lidé dělají a říkají. Hayek také ukazuje, že společnost, třída či stát, jsou produktem abstrakce – nelze je nikdy přímo pozorovat, tvoříme je na základě jistých vztahů, jež považujeme za podstatné. Nelze je tedy zkoumat přímo, musíme je zkoumat skrze motivy jednotlivců tvořících tyto systémy. Společenské vědy by neměly zkoumat věci objektivně, avšak na základě toho, co si jednající člověk o nich myslí. Například medicína nebo kosmetika z pohledu společenské vědy nebude tím, co léčí nemoci, nebo tím, co vylepšuje vzhled člověka, ale tím, o čemž si lidé myslí, že to bude mít tento účinek. To podporuje také fakt, že zboží, ekonomický užitek, ani stravu nebo peníze nelze definovat v termínech fyziky, nýbrž pouze na základě názorů lidí na tyto věci. Pojmy a ideje mohou existovat pouze v myslích jednotlivců a, což je obzvlášť důležité, jenom zde mohou na sebe navzájem působit. To, co se však nějak jeví nám, nemusí se stejně jejim někomu jinému – znalosti jednotlivců se liší. Metodu společenských věd lze charakterizovat jako metodu kompozitivní, pro kterou jsou typy vědomé činnosti daty, které lze pouze kategorizovat tak, aby tato kategorizace efektivně vedla k cílům vědy.

Stejně tak je Hayek proti kvantitativním metodám, které dle něho vytvářejí násilné konstrukce a spekulace a proti kolektivismu, který chápe společnost jako jeden organismus (stejně tak jako chápeme sami sebe jako soustavu orgánů) a vysvětluje chování jednotlivce z tohoto globálního pohledu. Statistický výzkum se týká vlastností jednotlivců, avšak nejedná se zde o vlastnosti jednotlivců jakožto jednotlivců, ale o takové, o nichž víme pouze to, že jsou vlastnostmi určité kvantitativně determinované části všech individuí našeho souboru nebo populace. Nejlépe je to vidět na skutečnosti, že vlastnosti souborů zkoumaných statistikou musí zůstat nezměněné i tehdy, když z úhrnu všech prvků vybereme namátkou určitou část.

Historismus scientistického přístupu

Dalším metodickým postupem, který Hayek v Kontrarevoluci vědy kritizuje je historismus, který vyrostl z názoru, že se historiografie musí omezit na emprický výzkum společnosti, ze kterého má vyrůst nová věda o společnosti poznávající obecné zákony společnosti. Tuto metodu prosazovali především ekonomové, kteří doufali že takto naleznou empirickou cestu k teorii svého předmětu. Chtěli sledovat vývoj v detailech a nalézat vzory. Hayek upozorňuje na problém toho, že nelze postihnout všechny vlivy na daný jev – jev vždy vysvětlujeme v určité abstrakci – díváme se na historický vývoj jako na vývoj politických institucí, vojenské střety, nebo problémy víry. Vždy se vybírají ty charakteristiky, jež jsou pro onu konkrétní otázku relevantní. Vláda, obchod, armáda a poznatky nepředstavují jednotlivé pozorovatelné věci, nýbrž struktury vztahů, které lze popsat pouze schematickým zobrazením. Výsledek je vždy vysvětlení jednoho konkrétního jevu, avšak nikoliv vysvětlení totality všech jevů pozorovatelných v daném čase a místě, žádná teorietická věda, která by nalézala obecně platné zákony, pomocí nichž bychom byli schopni předvídat další průběh chování společnosti. Když historik mluví o nějakém státu či bitvě, má tím na mysli, že převládala určitá struktura vztahů, že se pravidelně opakoval určitý typ činnosti.

Účelovost sociálních formací a síla lidského rozumu

Člověk se jednoduše může nechat přesvědčit o tom, že člověk a společnost má nějaký účel a snažit se měnit společnost, tak aby tohoto účelu dosahovala efektivněji. Vznikají tak náboženství, sekty a další uskupení, která popírají spontánně vytvořené struktury společnosti. Společnost účel nemá, struktury, které člověk ve společnosti rozpoznává jsou zde proto, že vzniklé instituce jsou užitečné, protože byly podmínkami, na kterých byl založen další rozvoj člověka. Z pohledu nezůčastněného pozorovatele se může zdát, že společnost se jako celek chová racionálně, jako inteligentní organismus – jako takový, který by vznikl přesně racionální kalkulací. Je to však výsledek spontánního řádu, selekčního tlaku a zachování struktur, které se v minulosti osvědčily. Oproti tomu tady stojí normativní názor, který věří v to, že se takto vzniklé společenské procesy mají usměrňovat. Toto smýšlení pramení z pozitivismu a hegeliánství, kteréžto systémy se objevují na počátku 18. století ve Francii, Anglii a Německu. Jedinci vyznávající toto smýšlení se sdružují do skupin, které se pokládají za značně nadřazené skupinám ostatním. Tyto skupiny tvrdí, že nezaujatým pohledem dokáží vysvětlit chování lidského rozumu jakožto celku. Paradoxně tak tvrdí tak, že náš vlastní rozum je schopen poznat sám sebe a také sám sebe ve společenských vazbách. Toto vše vede k posílení moci státu a ve výsledku k socialistickým tendencím a velkým revolucím. Tyto systémy ve svém důsledném provedení musí ona metoda dovést k systému, v němž se všichni členové společnosti stávají pouhými nástroji jediné řídící mysli a v němž jsou zničeny všechny spontánní společenské síly způsobující růst rozumu. Racionalista, jehož rozum nepostačuje k tomu, aby ho poučil o oněch hranicích schopnosti vědomého rozumu, a který odmítá všechny instituce a zvyky, jež nebyly vědomě naplánovány, se tak stává ničitelem civilizace, která je na nich založena. Hlavní ponaučení, ke kterému Hayek dochází, je ona velká porce pokory, která nás učí, že nikdy nemůžeme být všemocní nebo vševědoucí. Člověk nikdy nebude bohem, kterému by se musel klanět.

L’Ecole Polytechnique a rozvoj pozitivismu

Hayek mapuje rozmach scientismu do období založení technické školy L’Ecole Polytechnique. Tato škola vznikla v období po Velké Francouzské revoluci za podpory Napoleona. Společenské vědy na tuto školu nepatřily, škola se soustředila na vědy přírodní – chemii, biologii, matematiku a další. Působili zde lidé jako Condorcet, Lagrange a Laplace. Škola se zaměřovala především na praktické využití znalostí. Inženýři, kteří z této školy vzešli v sobě měli touhu sestavit stát jako stroj a ovládat každou jeho část. Člověk, který se však nejvíce zasloužil o rozšíření vědeckých metod ve společenských vědách byl Saint-Simon, který se nevyznačoval systematičností, byl značně přelétavý a ve svých pojednáních zůstával na povrchu. Hodnota tohoto člověka však byla v tom, že sklízel obdiv mladších studentů technických oborů. Saint-Simon se stal moderním společenským organizátorem a byl nadšený pro fyzicismus a pro používání fyzikálního jazyka. Pokoušel se sjednotit vědy, toužil po organizování společnosti podle vědeckých poznatků a pohrdal antropomorfním uvažováním. Kolem tohoto člověka se vytvořil kruh následovatelů, kteří byli silně ovlivněni jeho myšlenkami a dále je rozvíjeli. Jeho myšlenky stály na počátku moderního pozitivismu a moderního socialismu. Saint-Simon vydával několik scientistických a liberálních časopisů. Jediný cíl, k němuž dle něj měly směřovat všechny naše myšlenky a všechno naše úsilí bylo uspořádání společnosti tak, aby co nejvíce vyhovovala průmyslu a tak, aby politická moc nestála v cestě – nerušit dělníky při práci a vytvořit jim co možná nejlepší prostředí pro jejich práci. Politika pro něj byla vědou o výrobě, vědou, která má za svůj předmět řád věcí nejlépe vyhovující všem druhům výroby. Jeho nejznámějším následovatelem se stal zakladatel pozitivní filosofie, Auguste Comte. Comte se ve svém díle soustředil především na to, jak se společnost postupně přesouvá od nebeské morálky k pozemské a pozitivní morálce. Vyřkl zákon 3 stádií – teologického, metafyzického a pozitivního. Každá z věd dle něj prochází těmito stádii. Teologické stádium je bájeslovné, zaměřuje se na vnitřní podstatu věcí, má svá božstva, vnitřně se sukcesivně dělí na fetišismus, polyteismus a monoteismus a jako hlavní myšlenkový proud trvalo od pravěku do 13. století. Metafyzické, abstraktní, stádium se vyznačuje bytostně negativním postojem a soustředí se na absolutna tvořící rozumový základ. Comte říká, že toto stádium skončilo s Francouzskou revolucí, po které nastupuje nejvyšší stádium – stádium pozitivní, které vědecky zkoumá fakta, neuctívá žádná božstva a reorganizuje společnost dle zákonů, které věda získává. Nadřazenost pozitivní politiky je v tom, že objevuje to, co je skrze přírodní zákony dáno jako nevyhnutelné, zatímco jiné systémy vynalézají. Systém Saint-Simona a Comta předpokládá cíl, za nímž společnost jde, systematizuje úsilí lidí, kteří v tomto systému žijí. Comte kategorizuje vědy podle toho, kdy dosáhli pozitivního stádia a podle obecnosti. Nejobecnější je podle něj matematika, která do pozitivního stádia vstoupila jako první, a kterou využívají vědy méně obecné – astronomie, fyzika, chemie, … Věda, která něj má všechny tyto vědy zastřešit je sociologie. Ta má zkoumat (kolektivisticky) společnost jako živoucí organismus a usměrňovat ji tak, aby bylo efektivně dosaženo jejího cíle. Jeho schematismus říká, že žádný z jevů, příslušejících k některé z věd hierarchicky výše postavených, nelze nikdy plně redukovat na hierarchicky nižší vědy nebo jej vysvětlit jejich prostřednictvím. Takže zatímco v astronomii vládne matematická metoda a čisté pozorování, do fyziky a chemie vstupuje jako nový pomocník experiment. Jak postupujme dál, biologie přináší srovnávací metodu, a nakonec přichází sociologie s historickou metodou, zatímco matematika a experiment se zde stávají nepoužitelnými. Vědy se v hierarchie stávají komplexnějšími a méně dokonalými. Comte říká, že s tímto postupem vědy potřebují více a více zásahů člověka. Comte opovrhuje spontánním řádem a je si jistý, že vytváření společnosti pro nějaký účel by mnohem lépe zvládlo několik inženýrů. Paradoxně tak říká, že lidská mysl, která by podle jeho teorie měla být nejméně dokonalý ze všech jevů, by měla současně mít výjimečnou sílu sebezdokonalování a sebeřízení. Idea toho, že lidstvo může svou myslí pozvednout sebe sama zůstala dominantním rysem sociologie do dnešních dnů. Comteho pozitivismus je velice blízký Hegelovu systému – oba uchopují civilizace a sociální systémy jako objektivně daná fakta a chápou společnost jako reálný organismus a individuum pouze jako abstrakci. Oba měli velký vliv na myslitele v Anglii, Francii a hlavně v Německu. Comte před svou smrtí hlásal pozitivistickou církev – viz. http://knapovsky.com/2015/06/01/auguste-comte-a-nabozenstvi-humanity/.

Závěr

Práce se snažila zachytit hlavní myšlenky Hayekova díla Kontrarevoluce vědy, které popisuje vznik a vývoj scientistických myšlenek značně ovlivňujících moderní společenské vědy. Hayek ukazuje odlišnost přírodních a společenských věd a nemožnost využití stejných metodologických postupů při zkoumání jejich předmětů. Ukazuje, jak tyto myšlenky vedly k socialismu a jak se zasloužily o vznik takových státních celků jakým byl Sovětský svaz s jeho plánovanou ekonomikou.

“Doba dávala přednost vládě rozumu před vládou svobody” ~ Lord Acton

Zdroje

  1. HAYEK, Friedrich August von. Kontrarevoluce vědy. Překlad Danica Slouková, Ján Pavlík. Praha: Liberální institut, 1995. ISBN 80-85787-87-3.
  2. COMTE, Auguste. A general view of positivism. Official centenary ed. of the International Auguste Comte Centenary Committee. New York: R. Speller, 1957, 444 p.
  3. WERNICK, Andrew. Auguste Comte and the religion of humanity: the post-theistic program of French social theory. New York: Cambridge University Press, 2001, viii, 281 p.
  4. COMTE, Auguste. The catechism of positive religion. 3d ed., rev. and corr. Clifton, N.J.: A. M. Kelley, 1973, viii, 304 p. ISBN 06-780-0910-4.
  5. KUNCA, Tomáš a Miroslav VACURA. Empirismus a analytická filosofie. Vyd. 1. V Praze: Oeconomica, 2006, 120 s. ISBN 80-245-1023-5.