Třpytivé krystalky sněhu přeletují před lampou osvětlující mohutná zrezivělá vrata. Před štiplavým větrem se nedá schovat. Stojím na ochozu strážné věže a z hlavně mé zbraně se ozývají tóny, které na ně vyluzuje vítr. Nemůžu pryč. Jediné, co mi teď zbývá je čekat, až mě někdo vymění. Nevím, kdo to bude – jediný, koho tu znám jsou mí nadřízení. Strana totiž zakazuje jakékoliv spolčování.

V době mého dětství to bylo jiné. Už si na něj vzpomínám jen nejasně, avšak slova mého otce jsem nezapomněl i přesto, že při pomyšlení na ně mě vždy rozbolí hlava. „Do hlavy se ti nedostanou!“ Byl paranoidní a bojoval proti Straně. Avšak Strana je dobrá, o všechny se stará a prostupuje vším. Je i v těch vratech, která musím hlídat. Připomíná mi to slova mého přítele, který byl v mládí vychováván jako uctívač boha, jehož jméno jsem už dávno zapomněl. S nadšením a bez jediné známky nejistoty prohlašoval „Je všemohoucí a je i tam, kde bys ho nečekal. Je všude a vším.“ Takhle mi to občas přednášel. Bylo to učení jeho rodičů, avšak bylo to učení falešné a Strana ho zlikvidovala. A teď? Stejně tak jako já, ztratil i on své rodiče, kteří odporovali. Strana mu dokázala poblouzněnost jeho rodičů, jeho víra se mu znechutila, on je zavrhl a Strana se ho ujala. Nyní hlásá její slávu na prostranstvích o rozloze několika stadiónů, kde lidé jásají a po jejich tvářích stékají slzy radosti. Avšak když to vidím, cítím něco nepřirozeného. Jak to jen popsat a proč mě při pomyšlení na něco takového vždy rozbolí hlava? Teď ale necítím nic. Divné. Zkusím to. Pokusím si vzpomenout, jelikož něco nejasného zahaluje smrt mého otce. Jeho slova se mi opakují v hlavě jako nekonečná smyčka, která se dožaduje svého rozřešení. „Do hlavy se ti nedostanou!“ Co je to jen za pocit, který mě naplňuje. „Do hlavy se ti nedostanou, nedostanou!“ cítím chlad, avšak tento chlad je jiný než ten, který teď cítím na své tváři – na tento chlad jsem si už za ty 2 měsíce, co tu hlídám, zvykl. Voda? Ne – je to něco jí podobného. Náhle se ozvali skřiplavé zvuky. „Co je to?“ Dostal jsem se ze svého zamyšlení a zpozoroval jsem jak se z protější budovy uvolňuje plech. Voda, voda…co to jen bylo? Snažil jsem se po vyrušení vrátit zpět, avšak plech se utrhl a já viděl, jak je unášen větrem a přesekává kabely nad vraty. Lampa zhasla a ostatní si toho ani nevšimli. Vešel jsem do strážné věže, abych informoval velitele, avšak telefonní linka byla hluchá a já se i přes to, že bych tam rád zůstal musel vrátit ven a hlídat. Rozkaz je rozkaz – však až si toho všimnou, přijdou sami. Snažil jsem se rozpomenout nad čím jsem přemýšlel, avšak najednou to bylo pryč. „Kde mám ten kapesník?“ povídal jsem si sám pro sebe. Prohledával jsem kapsy svého kabátu a nahmatal jsem jej zmrzlými prsty v levé kapse. Kapesník…chlad…voda…smutek. Nebyla to voda! Byl to pláč. Už vím! Byl to pláč! Brečel jsem a nemohl jsem to zastavit. Najednou to vidím jasně. Sedím před elektrickým křeslem. „Do hlavy se ti nedostanou!“ křičí můj otec stále dokola. Byl odsouzen za hanobení Strany. Teď už vím, že moje vzpomínka byla zmatená. Jako by byla cizí a ne má vlastní. Vzpomínám si na ten puch, který stoupal z těla mého otce při průchodu elektrického proudu jeho tělem. Spálené vlasy a hořící kůže. Proč ho tak trápily? Bylo to snad proto, aby nám ukázali svou moc? Ano! Moc nad námi všemi. Strach prostupoval obecenstvo popravy. Strach, který je měnil v poslušné ovce Strany. „Do hlavy se ti nedostanou!“ to je to, co teď opět kolovalo a prolínalo se s chaotickými obrazy v mé mysli. Obrazy mrtvých přátel. Obrazy toho jak ozbrojení příslušníci strany nutí dělat lidi to, co se jim zrovna zachtělo. Plakal jsem a mé slzy umrzali. Byl jsem slepý. Jak je ale možné, že teď jsem si tak lehce vzpomněl a předtím jsem toho nebyl schopen?

K vratům přijelo černé auto, z kterého vystoupili dva muži. Když vešli před světla auta, poznal jsem, že na sobě měli dlouhé černé kabáty, které byli známkou příslušnosti k bezpečnostním složkám Strany. Přistoupili k interkomu na pravé straně vrat, avšak interkom byl nefunkční a oni začali být neklidní. Menší z nich povídal tomu druhému: „Co když se dostane mezi ostatní, vytáhne je ven a bude je podněcovat v rozpomínání a vzpouře? To by byl zase hon.“ „To by mohl být problém – většina místních vězňů má staré verze limiterů a teď navíc kvůli tomu podělanýmu větru nefunguje místní vysílač, takže je nemůžeme ovládat. Neměli by tak na těch vězních šetřit.“ Limiter? Vysílač? Nevěděli o mně. „Stráž!“ volal větší z nich a já se neozval, jelikož jsem měl tentokrát opravdu strach. „Kde je ten blbeček? Podívej se, kdo tam má být.“ Menší vešel do auta, aby zadal dotaz do terminálu v automobilu. Stráže se přibližovali k vratům a zjišťovali, kdo je na druhé straně a co se stalo se světlem. Větší muž prokázal svou totožnost pomocí svého identifikátoru a stráže mu otevřeli. „Je to on!“ vykřikl menší muž z auta. „Co s ním?“ „Však ty víš co.“ Vytáhli zbraně a spolu se strážemi běželi ke strážné věži, na které jsem byl. Limiter? Vysílač? Sakra! Všechno do sebe zapadalo. Teď jsem si to uvědomil a najednou jsem přestal mít strach. Díky jejich neopatrnosti jsem znal pravdu. Namířil jsem na ně zbraň a stiskl spoušť. Nikdy dřív jsem z ní nestřílel a její zvuk mě na okamžik ohlušil. Ale. Jak je to možné? Nic se jim nestalo. Skáču z věže směrem před vrata. Dopad byl tvrdý, avšak pud sebezáchovy mě hnal kupředu. Rychle kulhám k autu a nasedám dovnitř. Zavírám dveře. Hledám startování. Cvaknutí a před předním sklem stojí malý podsaditý muž v černém plášti. Hledím na něj a on s namířenou zbraní na mě.