Before Darkness

V jednu chvíli jsem chtěl zapadnout. Chtěl jsem přestat bojovat s lidskou hloupostí. Už jsem na to neměl sílu. Chtěl jsem, ale nešlo to. Nedokázal jsem si představit sebe jako jednoho z nich. Víte, jednou mě napadlo, že bych mohl něco změnit. Předložit lidem své myšlenky, ukázat jim jiný pohled na věc. Ne je nutit, aby si mysleli to, co já, ale pouze je podnítit k přemýšlení. Ukázat jim cestu, po které by už pak mohl každý kráčet sám. Nevěděl jsem jak, ale cítil jsem, že musím něco udělat. Přidalo se ke mně těch pár přátel, se kterými jsem sdílel tyto názory a založili jsme politickou stranu s provokativním názvem „Nemysli“. Střádali jsme materiály a zveřejňovali je. Získali jsme si příznivce, s kterými jsme spolupracovali. Každý přinášel kousek sebe. Tyto různé náhledy přinášeli lidem poznání, že nemusí být všechno tak, jak to vždy bylo, a že jsou i jiné možnosti.

Začalo to přesně 19 měsíců od založení strany. Tehdy ke mně přijeli. Černé auto a černé kabáty. Přišli k mým dveřím a zazvonili, když jsem se svou ženou a synem seděl u stolu a obědval. „Tady Bezpečnost.“ Odpovídali, když jsem se tázal, kdo je na druhé straně dveří. „Pusťte nás dovnitř, máme povolení k prohlídce.“ Otevřel jsem jim a oni vešli dovnitř, boty celé od bahna, avšak já nic neřekl a oni šli ke stolu. Posadili se na židle. „Jídlo.“ Řekl jeden. Žena vstala od stolu, aby obsloužila naše hosty a syn je přes stůl sledoval. „Tak už to bude?“ ptal se druhý. Žena přidala do kroku, donesla talíře a nabrala jim polévku. „Fuj! Tak tohle opravdu můžou žrát jedině takoví jako vy.“ V tu chvíli jsem to už nevydržel: „Co tu chcete a proč urážíte mou rodinu!“ „Drž hubu ty kazatelskej blázne!“ „Cože? Žádám vaše vy…“ a v tu chvíli jsem se skácel k zemi. Muž měl silný pravý hák a já se nemohl zvednout ze země. Žena začala křičet o pomoc a já si skrz okno všiml, jak lidé vyhlížejí z oken protějšího paneláku. „Sklapni ty jedna krávo!“ křičel na ní jeden z nich, když ji táhl do vedlejšího pokoje. Můj syn se ho snažil zastavit, a tahal muže bezmocně za kabát. Ten do něj kopnul a chlapec padl v bezvědomí k zemi. Pokoušel jsem se zvednout. Druhý muž si na mě kleknul a střídavě bušil do mého obličeje levou a pravou rukou. „Pomoc! Nech mě bejt ty svině!“ Slyšel jsem ještě z vedlejšího pokoje, a pak už jen ticho.

Probral jsem se tady v léčebně zabalený do kazajky. Když přišel mladý muž v bílém plášti, křičel jsem na něj. „Co po mě chcete? Kde je moje žena a syn?“ „Jste tu na léčení, jelikož jste se pokusil napadnout příslušníky veřejné bezpečnosti. Váš syn, se pokusil vyhledat někoho, kdo by vás zadržel, avšak při tom všem shonu upadl na schodech a rozrazil si lebku. A vaše žena? Ta je taky mrtvá. Podřezala si žíly.“ říkal to s drobným úšklebkem na tváři a já nebyl schopen jediného slova. Dal mi sedativum a moje vědomí pomalu mizelo s pocitem beznaděje.

← Previous post

Next post →

Leave a Reply