Jo, možná mám někdy pocit, že jsem někdo víc. Možná se občas cítím jako někdo vyvolený. Někdo, kdo dokáže se vším pohnout a ostatní jsou nic. Avšak miluji ty záblesky vědomí, které mi říkají, že je to přesně naopak. Že mezi miliardami lidí jsem já nic. Vidím lidi tak, jak bych viděl sám sebe a najednou nedělám rozdíl. Oni jsou já a já jsem oni. Vidím, že se trápí, něco jim přináší radost, ale také cítím, proč říkají to, co říkají a pokud je opravdu posloucháte – a tím nemyslím je jen slyšet, ale opravdu poslouchat – pak se můžete dozvědět mnoho a zároveň se můžete i mnohé naučit o sobě samých. Zjistit například to, že snem mnoha lidí je běhat, nebo jíst zdravě. Mnozí o tom mluví a předhánějí se v tom, kdo je lepší, jelikož je to sen globální a stejně tak jako je láska univerzálním jazykem je i toto univerzální přání – alespoň v západní civilizaci. V té, která má dostatek a nemusí se zajímat o to, zda přežijí, zda neumřou hlady, nebo zda když vyjdou ven, tak si nemusí dávat pozor na každém rohu, aby je někdo neokradl. A přesto si stěžujeme. OK, je tu mnoho věcí, které by šly zlepšit, ale pořád bychom měli myslet na to, že my jsme ty hyeny kvůli kterým ostatní trpí. Jsme konzumenti, kteří vytváří poptávku po věcech, které vůbec nepotřebujeme. Chceme nízkou cenu, pěkný design a kvalita nás už moc nezajímá. Hlavně když nám to, co jsme si pořídili, přinese ve společnosti úspěch. Avšak už nevidíme, kdo za tím vším stojí. Kolik práce dala výroba jednoho trika koupeného v síti monster globálních prodejen. Vezměte si, jak dlouho byste takové triko, které obchodní řetězec koupí za 20Kč a prodává ho za 200Kč, vyráběli vy. Ve 20Kč je započtena doprava, provize pro výrobce a nějaké malé procento nakonec dostane ten, kdo ho vyrobil. Hierarchie vykořisťování na jejímž konci stojíte vy, jelikož to tak chcete.